atropa - belladonna

   Konečně je to tady. Omlouvám se za to, že je tato kapitola kratší než obvikle, ale ta příští bude oto delší. Takže se nezlopte a ať se vám tato kapitolka líbí. Komentáře jsou povinné.

     Objevil se na jakési mýtině, kdesi v zapovězeném lese. Všude kolem bylo plno smrtijedů, kteří si ho zatím nevšímali. Byli plně zaujatí tím, jak Voldemort mučil bratra Siriuse. Harry tedy k nim přistoupil zezadu a čekal na vhodnou příležitost, aby ho mohl zachránit.

     ,,Jistě tušíš, co znamená kouzlo Slowly die, že?“ Mluvil právě škodolibě Voldemort na R. A. Blecka.

    ,,Samozřejmě, že vím, znamená to dlouhé a bolestivé umírání, ale stejně se ode mne nic nedovíš.“

    ,, Toho budeš litovat ty červe! Teď tě zabiji!“ Naštval se Voldemort.

    ,,Avada …“

    Dál se však nedostal. Právě na takovou situaci Harry čekal. Až nebude Voldemort ani smrtijedi dávat pozor. Potichu se přemístil k zmučenému Bleckovi, tam se zhmotnil a nevšímaje si všech udivených a překvapených obličejů, popadl Blecka a přemístil se s ním do chroptící chýše.

    Zanechal za sebou jen zmatené smrtijedy a na největší míru udiveného Voldemorta.

    V chýši položil zraněného na zem a pustil se do prohlížení jeho stavu. Nebyl na tom dobře, měl plno viditelných ran. Po chvíli se na něj Regulus obrátil a se zájmem si jej prohlížel.

    „Kdo jsi?“

     Mám mu říct, že jsem z budoucnosti? Přece bych tím neměl nic změnit, když stejně co nevidět umře a nebude moct nic nikomu říct. Stačilo by jej tu v nejhorším trochu zdržet. Je to kruté, ale v sázce je poražení Lorda Voldemorta. Hlavně abych z něj vypáčil, co udělal s medailonem.

     ,,Jsem z budoucnosti a jsem tu, abych zjistil co jsi udělal s medailonem Salazara zmiozela.“

     ,,To není možné, jak to víš? Neposlal tě Pán zla?“ Nemohl tomu uvěřit, vždyť udělal plno opatření, aby se to jeho pán nedověděl. A někdo jiný to přece také nemůže vědět. Voldemort si dával pozor.

     ,,Ne já bojuji proti Voldemortovi a musím nutně vědět, jestli je tento jeho viteál zničen.“ Odvětil mu netrpělivý Harry.

     „Jak víš o jeho viteálu? Vždyť to pečlivě skrývá, ani jeho nejvěrnější o nich nic neví. Dává si totiž veliký pozor.“

     „V mé době to ví nemocnější kouzelník všech dob, který mi to řekl a to stačí. Tak co o tom medailonu vlastně víš?“

     „No dobře. Řeknu ti to, ale musíš mi nejprve ukázat své předloktí.“ Stále byl pln nedůvěry. Kdyby se to Pán zla dověděl, udělal bi si jiný a vše co obětoval by přišlo na zmar.

     ,, Tak jo.“ Souhlasil podrážděně Harry. Velmi jej to rozčilovalo, takové zdržování. Ukázal tedy své předloktí a po té co přesvědči zdráhajícího se smrtijeda, že není vyslán Voldemortem, poslech si jeho příběh.

     „ Jednou jsem náhodou zaslechl Voldemorta, jak mluví s jedním z řádu, který na něj před svou smrtí seslal Avadu, že se namáhá marně, protože má viteály. Dal jsem si vše dohromady a jelikož jsem už nějakou dobu litoval toho, že jsem vstoupil do řad smrtijedů, začal jsem po nich pátrat.“ Vypravoval už poněkud z ztěžka Bleck. Voldemortova kletba jej začala pomalu zmáhat.

     Regulus ještě nechtěl umřít. Chtěl jít za Síriem a říct mu, že všeho lituje a chce se přidat na správnou stranu, ale to už neudělá, je konec. Smířil se s osudem. Pomůže alespoň neznámému a snad přispěje k zlepšení světa.

     „Objevil jsem medailon a zjistil, že je viteálem i Naginy.“ Pokračoval, ale Harry byl zvědaví a tak mu skočil do řeči.

     „Nezmínil se, že by jich měl víc?“

     „Ne proč tě to zajímá?“

     „Jen tak.“ Zamlouval to rychle Harry.

     ,,Proč jsi nezašel za Brumbálem? Jistě by ti pomohl.“

     ,, Chtěl jsem mu vše říct, ale nejprve jsem měl v plánu vypořádat se s medailonem. Povedlo se. Ale než jsem stihl něco říct Bumbálovi, tak mi Pán zla vlezl do hlavy a než jsem se stačil ubránit, zjistil, že jsem jej vyslechl. Proto si našel výmluvu před smrtijedy, aby to se mnou skoncoval.“

     „ A co jsi tedy udělal s tím medailonem? Zjistil to Voldemort?“ Obával se Harry. Byla bi to katastrofa. Znamenalo by to, že je kdesi na světě další viteál o kterém však neví co to je ani kde to je.

     ,, Ne nic naštěstí nezjistil, ani nemá tušení, že je zničen. Abys pochopil, Pán zla jej měl zabezpečený, ale já jakožto jeho sluha jsem věděl jak na to. Odstranil jsem ochranu toho viteálu a zničil jej. Pak jsem to zabezpečení vrátil na stejné místo v původním stavu. Nic by neměl poznat." Ujišťoval Harryho.

     „ Jsi si naprosto jist, že nic nepoznal?“ Strachoval se Harry.

     ,,Jsem.“ Potvrdil mu již umdlévajícím hlasem smrtijed. Jeho hodina již nadešla.

     Harry si povzdechl, vstal a popošel od mrtvého těla kousek dál. Potřeboval přemýšlet. Takže medailon je skutečně zniče a chybí mi tedy zabít Naginyho. Až se vrátím pokusím se vyhrát bitvu u Nemocnice a pak skoncuji s Voldemortem. Ale ještě musím získat tu knihu.

     Také se mu velice stýskalo po jeho přátelích. Chybělo mu to jejich věčné pošťuchování a hádání. Ze všeho nejvíce se mu však stýskalo hlavně po Ginny. Litoval, že si ji příliš moc nevšímal. Nechtěl ji sice dávat příliš velké naděje, že přežije. Teď toho ale litoval. Měl si ji více všímat. Nedovedl pochopit, jak to, že s ním měla poslední dobou trpělivost. Vždiť ji několik dní před tím než se sem dostal téměř ignoroval. Být na jejím místě, asi by se sám se sebou rozešel. Velice ji obdivoval.

     Uzavřel své úvahy a přešel k mrtvému. Vzal jej do náruče a odnesl do lesa, kde jej pohřbil. Byl to sice smrtijed, ale v závěru života přešel na stranu dobra. Škoda jen, že se to Sirius nikdy nedoví. Určitě by měl radost.

     Když byl s touto poněkud nepříjemnou záležitostí hotov vrátil se do chýše a čekal na noc, která měla přijít velice brzy. Měl v plánu zajít do knihovny a hlavně do části s omezeným přístupem, najít si nějaké knihy, které by se mu mohli hodit v době, kdy nebude mít co na práci a ani Poberti u něj nebudou, aby je nějakým způsobem zabavily. (Své knihy z Příčné ulice si totiž nestihl zabalit s sebou :-) .

     Asi kolem jedenácté hodiny, kdy téměř vše v hradu spalo se přemístil do knihovny a vyhledával různé knihy, které měl v úmyslu odnést do chýše, aby se nenudil po dobu, kdy bude čekat na to, až se zase shodou okolností potká s Bumbálem a až jej pozve na rozhovor. Nechtěl se mu totiž příliš připomínat, aby nebyl podezřelý, až se bude snažit získat onu knihu. Nemusel čekat příliš mnoho dní a bylo to tady. Mezitím však musel čelit otázkám Pobertů, kterým se však velice snadno vyhnul a odpálkoval to na jinou metu.

     Pak to přišlo. Dozvěděl se o tom díky náhodě. Stalo se to asi takhle.

     Když tak jednou po úporném učení z knih, které si přinesl z knihovny šel protáhnout, zanesli jej jeho kroky na okraj lesa, kde narazil na Brumbála s profesorkou Mecgonagalovou.

     „Zatím se rozloučíme, a probereme to později na poradě ano Minervo?“ Mluvil právě Brumbál.

     „ Jistě Albusi, jdete teď za Hagridem že?“

     „ Ano a asi se opravdu zdržím. Zatím Minervo.“ Rozloučil se s ní Brumbál a zamířil zpomalím krokem kolem lesa směrem k Hagridově hájence. To byla Harryho příležitost a tak vystoupil z lesa a promluvil na něj.

,,Takhle sám by jste se tu neměl toulat pane profesore.“